O přístupu k tréninkové jednotce

 

Když jsem začal s posilováním někdy v prváku na gymnáziu v TJ Sokol Domažlice, tehdy v posilovně s ručně dělanými činkami a základními stroji, tak ještě ani neexistovaly mobily. Tehdy nebyly rozšířené fitness centra jako dnes a typickými návštěvníky byli převážně muži. Měl jsem tehdy to štěstí, že se mě ujali starší v místním oddílu kulturistiky a zasvětili mě do základního tréninku a techniky cviků. Cvičil jsem 3x týdně, základní cviky - dřepy, shyby na hrazdě, tlaky na lavici, kliky na bradlech, pulo-overy apod. Žádné kladky nebo 3 cviky na předloktí, jak lze vidět často mezi mladými cvičenci v dnešních posilovnách. Proteiny nebo jiné doplňky nebyly. Jedl jsem převážně ovesné vločky, tvaroh, pivovarské kvasnice a vrcholem suplementace byl syrovátkový protein Laktofit, prodávaný v malých sáčcích v lékárnách. Přesto si ale zejména cením skutečnosti, že jsem získal od začátku vhodné návyky k samotnému tréninku a celý trénink si dneska užívám jako specifický druh celotělesné meditace, který mi dělá dobře a činí mě celistvějším člověkem. Od té doby s různou intenzitou a přestávkami cvičím dodnes. Za tu dobu jsem si sám ověřil mnohé a vlastně šlo a jde o jakousi cestu celoživotního vzdělávání.

Vždy jsem vnímal samotný kulturistický trénink jako vstup do zvláštního zkušenostního prostoru, který byl charakterizován způsobem prožívání času, ve kterém jsem byl intimně se svým celo-tělesným bytím jako celkem a zakoušel intenzivní tělesné vědomí ve spojení s jednotlivými opakováními a sériemi cviků, které cílí do konkrétních tělesných oblastí. 

Samotný čas tréninku prožívám jako specifický způsob meditace, zaměřené na celkové cítění těla a jeho procvičovaných partií, a to jak před samotným jejich zatížením, v průběhu zatížení, tak i při odeznívání zintenzivněného prožívání po ukončení cviku.

Už od začátku pravidelného posilování jsem intuitivně cítil, že to zásadní pro vyvolání potřebného stimulu, je skutečně cítit a být plně vědomě s celým prožitkem vyvolávaným cvičením v dané svalové oblasti, a to se současným vědomím celého cítěného těla.

Cítím, že ještě důležitější než konkrétní schéma cviků, sérií a opakování - což samozřejmě má svůj nezastupitelný význam - je zásadní celkový přístup, celkové tělesné naladění na celou tréninkovou jednotku. Můžeme hovořit o vědomém soustředění se na tělesnou práci a veškeré prožívání vyvolané působením cvičení. Důležitým prvkem je kontinuita takto soustředěné tělesné práce během celé tréninkové jednotky. 

Je otázkou, zda můžeme udržet potřebné soustředění na trénink, když  - jak je možné často vidět z dnešních posiloven - si po každé sérii jdeme odpočinout se shrbenou hlavou koukáním na mobil. Někdy, když se rozhlédnu po posilovně, vidím x lidí, jak prostě kouká do mobilu. Není lepší naopak, i po ukončení série dále vědomě pobýt s právě procvičenou partií a plně se jí snažit cítit, více, nikoliv méně, tím, že začneme věnovat pozornost mobilu a tedy přepneme do mentálního já a na své tělo zapomeneme úplně?

Jako svůj základní postoj pro trénink chápu udržování celotělesného vědomí během vlastního cvičení, včetně prostoru kolem těla, zahrnující i příslušné prostředky, jako činky či daný posilovací stroj. Než se pustím do pracovní série, dám si potřebný čas, být vědomím svého, z nitra cítěného těla jako celku, tak i současně prostoru kolem těla, který se mě dotýká a který doslova i mohu dýchat celým tělem. Pak v duchu provedu dané opakování či cvik a sladím své celkové tělesné vědomí s očekávaným cvičením a následně vstoupím do předem promeditovaného zfyzičtění vlastního pohybu a jeho opakování. Centrem celého svého pole vědomí učiním oblast, která je cíleně daným cvikem zatěžovaná a to se snahou více a více cítit vše, co v dané oblasti opakující pohyb vyvolává. Během vlastní série pak jdu svým vědomím stále hlouběji přímo “do nitra” takto zintenzivněného prožívání, třeba až do svalového selhání.

Po ukončení série cítím jako velmi důležité být plně s odeznívajícími pocity a nesnažit se je méně cítit, ale naopak více a více, být plně svým vědomím v dané oblasti těla a doslova “strávit” cvičením vyvolané zintenzivněné prožívání. Procvičený sval je vhodné i mezi sériemi protahovat, izometricky kontrahovat a stále “být s ním”. Zkrátka zkušenostně věřím, že čím vědoměji, či přesněji z čím hlubšího a plnějšího celotělesného vědomí přistupujeme k jednotlivým prováděným opakovaným pohybům i celému tréninku, tím více celý trénink přináší potřebnou intenzitu a očekávané. Stručně - vědomí je klíčem k potřebné intenzitě a efektivitě i kulturistického tréninku, obecně jakéhokoliv tréninku, či jakékoliv lidské činnosti vůbec.

Plně to ladí i s konceptem Mike Mentzera, který pro svalový růst doporučoval maximálně intenzivní trénink s málem pracovních sérií na partii. Ano, intenzita je jistě důležitá a když se zamyslíme, co jí přináší a umožňuje, tak dle mé zkušenosti, je to právě celkové soustředěné naladění na celý trénink - tedy meditativní soustředěný přístup zaměřený na potřebnou intenzitu - kterou není v konečném zkušenostním důsledku nic jiného, než právě to, jak hluboce a plně vědomě dokážeme cítit a procítit stále více procvičované svaly a vědomě se tak podílet na celkovém stimulačním efektu každého opakovaného pohybu, celé série i celého tréninku jako celku.

Jeden z módních trendů, který je viděn v posilovnách je nošení sluchátek, tedy poslouchání hudby během tréninku. Je otázkou, zda to je prospěšné pro kvalitu tréninku samotného. Prvně se musím přiznat, že sám jsem v mladším věku někdy poslouchal tzv. walkmana při jízdě na kole, později někdy při aerobním tréninku. Když jsem si pustil heavy metal, měl jsem pocit, že se mi zkrátka nějak lépe šlape a celá jízda pěkně uběhla. Nicméně než o vědomou tělesnou aktivitu šlo spíše o podobu jakéhosi “transu”. Pro samotný kulturistický trénink, který naopak dle mé zkušenosti vyžaduje soustředěné intenzivní prožívání, samotný vjem oblíbené či ”nakopávající” hudby pociťuji spíše jako rušivý prvek. Navíc hudba do sluchátek nám doslova vypíná vědomí těla jako celku a zaměřuje jej primárně jen na hlavu a ztrácíme i vědomí prostoru kolem nás, od kterého jsme svým zúženým a přetíženým smyslem sluchu odříznutí ve své sluchové bublině. Nehledě na fakt, že komunikace či dorozumívání se s takto poslouchající lidmi je obtížnější.

Současně jsem vždy čas tréninku nechápal jako oddělenou část od zbytku dne - naopak, vždy jsem se na trénink těšil jako na jakési vyvrcholení dne. Zcela intuitivně jsem si začal vždy v krátkém odpočinku před vlastním tréninkem procházet v duchu jednotlivé pořadí cviků a předpokládané zátěže a tato příprava se od té doby stala už mou trvalou součástí každého tréninku. Podobně naopak, vždy před usnutím, jsem si osvojil zvyk opět projít v duchu celý trénink včetně co nejsilnějšího vybavení si celého prožívání během tréninku jako bych celý trénink znovu rekapituloval. Intuitivně jsem cítil, že to pomáhá hlubší regeneraci i zužitkování samotného tréninku. 

Zapojit více do svého kulturistického snažení své vědomí a skrze ně hlubší cítění, je, míním, důležitý faktor, který obohatí trénink na každé úrovni. Odložení mobilů v šatně a kontinuální zaměření se na celotělesné prožívání a tak maximální využití pracovního času tréninku je také výrazným posunem v jeho intenzitě.