Propojování hlavy s cvičícími svaly?

Často lze slýchat nabádání, abychom během cvičení se zátěží (typicky v kulturistice) usilovali o tzv. “propojení hlavy s cvičícími svaly” či ve variantách “myslet na práci svalů” apod., neboť to vede k lepšímu zapojení svalů, stimulu a růstu. Na první pohled to může znít “srozumitelně” a jakoby “jasně” - nicméně taková sdělení v sobě obsahují skryté otázky.

Není ona “hlava” přece přirozeně propojená - lépe nedělitelná od jakékoliv části těla či svalů - tedy, jak lze “hlavu” propojovat s cvičícími svaly?

A “cvičí pouze svaly”, nebo naopak cvičí člověk a veškerý pohyb - i když je třeba cvik zacílený izolovaně na určitou svalovou partii -, je vždy v základu celotělesný - tedy chtě nechtě se na něm podílí tělo jako celek?

Současně tím říkáme, že považujeme za centrum “sebe” hlavu, či mozek, a že si myslíme, že v hlavě či mozku sídlí naše “já” či “mysl”. Samozřejmě je to v souladu s tím, co nám říká aktuální materialistická věda a co se učíme ve školách - institucích připravující lidi k vytěžení na “pracovním trhu”. Je tomu ale opravdu tak?

Pojďme si prozkoumat zkušenost cvičení. Co je reálně přítomno během určitého cvičení? 

Primárně “my” sami a “tělo” - které jsou navíc neodělielné -, to je prvotní zkušeností. Jak víme o sobě či svém těle? 

Že jej vidíme v zrcadle? Že si v hlavě myslíme, že “jsme”? 

A nebo pouze a výhradně skrze samo vědomí bezprostředního cítění či prožívání-zakoušení našeho těla a nás samých jako celku? Kde vystupuje nějaká “hlava” nebo “mozek” či “mysl”?

Pak je zde samo cvičení - tedy konkrétně celo-tělesně prožívaný pohybový vzor (typicky kontrakce-extenze) probíhající v čase - což není nic jiného, než naše tělo v aktivitě. Jak o cvičení víme? Není to skrze vědomí bezprostředního (žádnou “hlavou” či “myslí” nezprostředkovaného) cítění toho, co tělesný pohyb v našem tělesném prožívání vyvolává a jak se naše sebe-prožívání proměňuje v průběhu cvičení?

Tedy to, co je skutečně přítomné, je vědomí bezprostředně cítěné tělesné aktivity a nás samých ve vztahu k ní. Nikoliv “hlava” a “cvičící svaly” - to jsou jenom “nálepky”, nikoliv přímo cítitelné a prožívané skutečnosti.

Pokud chceme, aby jakákoliv aktivita - včetně cvičení - typicky kulturistická série byla prováděna s co největším úsilím, efektivitou, chceme-li intenzitou, není primární podmínkou, abychom my sami byli při cvičení plně přítomní - bdělí, tedy byli si vědomi celého působení cvičení v jeho plném rozsahu i hloubce celotělesným způsobem? Tedy jinými slovy, aby my sami jako celek - celé naše bytí bylo přítomno během dané aktivity?

Pak to tedy znamená být-vědomím jednak celého prožívaného cítěného tělesného pole - tedy cítit své tělesné bytí “z niternosti” a cítit co nejhlouběji vyvstalé a proměňující se prožívání svalové aktivity. Touto “niterností”, ze které cítíme své tělo, není nic jiného než právě samo vědomí - cítící vědomí jako takové (duše, kterou jsme), nikoliv vědomí patřící nějakému “já” - egu či hlavě či dokonce mozku, ale cítící pole vědomí, kterým každý z nás jsme a které cítí nejen naší hlavu, ale i prožívanou svalovou aktivitu jako celek. 

Vědomí má charakter nelokální a polní a jeho primární kapacitou je prvotní cit, kterým cítíme vše, včetně našich pocitů, emocí, myšlenek, tělesných zkušeností, tělo jako celek i nás samé, každé naše sebe-prožívání, tedy každé já, druhé i svět kolem nás.

Míním tak, že rozšíření a prohloubení vědomí bezprostředně prováděné svalové aktivity je tak základním kvalitativním aspektem mající vliv na prováděné cvičení i jeho výsledný stimul. 

Můžeme hovořit o “rozsahu” vědomí ve smyslu, nakolik jsme si vědomi celé probíhající aktivity-cvičení celotělesným způsobem, tedy nakolik se na cvičení skutečně vědomě podílí celý člověk a jeho cítěné tělo jako celek a “hloubce” vědomí ve smyslu, nakolik citlivě-hlouběji se snažíme cítit prožívaný vliv cvičení v dané oblasti působnosti. 

Shledáváme, že hlubší cítění procvičované části přináší intenzivnější prožívání - někdy až “bolestivého” či “pálivého” charakteru, které se s postupem cvičení stupňuje - a současně tak ovlivňuje naše vlastní sebe-prožívání, tedy já, které v určitém okamžiku prostě ukončí danou aktivitu-sérii, ať už v daném počtu opakování nebo aktuální neschopnosti dále provádět cvik. 

Zkušenostně nikoliv pouze “rozumově” se tedy na cvičení podílí zejména naše celotělesné vědomí nás samých, vědomí celé naší bytosti ve všech jejích mohutnostech a dimenzích a nikoliv pouze “hlava” nebo nějaká “mysl” sídlící v mozku, a pak “procvičované svaly”.

Ve skutečnosti za tímto “myšlením” a přijatými “postoji” a “přesvědčeními’’ stojí aktuálně rozšířená dezinformace a současně tabu o vědomí, že centrem “vědomí” člověka je mozek či hlava, jak zcela nevědecky hlásá materialistická věda a její největší materialistický o-blud s názvem “neurověda”. Tato pa-věda hlásá takové bludy, že například svět, jak jej vnímáme, se tvoří v mozku dopadáním fotonů na oční sítnici a odtud je projektován na vnější realitu (už jste to, prosím, někdo cítil a viděl?!), tedy defakto, že lidé jsou chodící mozky, které halucinují svět kolem. Lidé tak přirozeně žijí převážně pouze z “hlavy” a o svém celotělesném vědomí během dne skoro ani neví a necítí jej. 

Stačí si dát kontrolní otázku, právě nyní při četbě tohoto sdělení: Nakolik jsem si právě nyní vědomý cítícím způsobem celého svého tělesného bytí od vrcholu hlavy po dotek chodidel s podlahou, včetně prostoru kolem mého těla i v jeho niternosti, včetně všeho, co se nachází vně a v nitru nás? Zjistíme, že dokud jsme se takto přímo sebe nezeptali a nezačali tak své tělo jako celek cítit, a tak si jej být vědomi, tak jsme si jej do té doby často ani vůbec nebyli vědomi.

Jak by se asi kvalitativně proměnilo naše celkové bytí a prožívání, pokud bychom si ve svém životě stále dávali čas na to primárně být tímto celotělesným vědomím nejen nás samých, ale i všeho, co myslíme, cítíme, vnímáme, či konáme?

Co když skutečným centrem člověka není “hlava”, natož “mozek”, ale právě duševní podstata člověka, kterou je právě samo celotělesné cítící vědomí?

Co když skutečné duševní centrum člověka nesídlí v hlavě, ale v niternosti tělesného pole, jež je pociťovatelné v oblasti dolní části trupu (podbříšku)?

Co když ve skutečnosti myslíme a vnímáme celým tělem s jeho těžištěm “břichem” a nikoliv “mozkem” a “hlavou”?

Snaha o “propojování hlavy se svaly” se mi tak jeví jako prakticky neuchopitelná a nesoucí nesprávné předpoklady o nás samých, o tom, co je člověk, vědomí a kde je jeho centrum.

Nicméně snaha o udržování celotělesného vědomí prožívání svalové aktivity s cílem více a více, ve větším rozsahu a hlouběji cítit - doslova na úrovni “buněk” a podílet se na této aktivitě celotělesně - celým naším bytím, je jistě fundamentálním kvalitativním přínosem pro  cvičení či sérii na všech úrovních výkonnosti.

O autorovi: 

Ing. Jiří Krutina (nar. 1977), nezávislý autor a filozof. Jako autor obdržel v roce 2016 cenu Jaroslava Golla za literaturu faktu za knihu První český filozof a vlastenec Jeroným Pražský. Se svou ženou Táňou Krutina (3. místo na Mistrovství světa NABBA 2023 v kategorii Toned Figure) se současně věnuje sportovní kulturistice (3. místo na Mistrovství světa NABBA 2023 v kategorii masters nad 45 let). Jako pár se umístili na 1. místě v soutěži párů na RLS Prague open 2024.